Lucemburčané v Neštěmicích

Obsah

Kapitola 1: Albert Goedert, 9 let, a příběh jeho rodiny

31. března 1943 v 6 hodin ráno se život devítiletého Alberta Goederta změnil jednou provždy. U dveří jejich domu se objevili příslušníci gestapa SS s krátkou zprávou: „Vaše rodina bude přestěhována. Máte dvě hodiny na to, sbalit si to nejnutnější, co si ponesete s sebou na cestu. Hned poté nás musíte neprodleně následovat.“ Od této chvíle nebylo pro mladého Alberta, jeho rodiče a šest sourozenců nic jako dřív. Jakmile si Albert a jeho rodina zabalili to nejnutnější, vedla jejich další cesta autobusem na nádraží Hollerich. Zde je ještě před tím, než nastoupili do vlaku, čekalo nezbytné a zdlouhavé papírování. Každého člena rodiny také čekalo nutné fotografování. Jedna fotografie zepředu a jedna z profilu. Každý člen rodiny obdržel přesídlovací číslo 361.

Albert G.: „Uběhlo osm hodin od nejhoršího probuzení v mém životě, vlak opustil nádraží Hollerich a vydal se směrem k Neštěmicím. Spolu s námi jel ve vlaku doprovod v podobě příslušníků SS a sester Německého červeného kříže. Ve tvářích ostatních čtu strach a nejistotu.“ 14 dní poté, co vlak odjel z nádraží Hollerich, následoval zbytek své rodiny do Nestěmic i Albertův bratr Marcel. Jediný, koho z rodiny Goedertových čekal jiný osud, byl nejmladší bratr Jempy, kterému byly v té době pouhé čtyři roky a mohl zůstat u rodinné známé, paní Biwerové v Consdorfu. 

Lucemburčané čekající na vlak do Neštěmic na nádraží Hollerich

Kapitola 2: Vysídlení z Lucemburska – historický kontext

Nabízí se otázka, co vedlo k tomu, že se Lucemburčané dostali v roce 1943 až do Neštěmic. Pro pochopení situace potřebujeme trochu kontextu. V roce 1940 bylo Lucembursko obsazeno Wehrmachtem. To kromě germanizace přineslo ve výsledku i anexi Lucemburska Velkoněmeckou říší, ke které došlo o dva roky později. Namísto Lucemburska tak vznikl Moselland. 

30. srpna 1942 pak došlo k vyhlášení branné povinnosti pro všechny Lucemburčany narozené v letech 1920 až 1924. To se mezi Lucemburčany přirozeně nesetkalo s nadšením a hned na druhý den vyhlásili generální stávku v celé zemi. Gustav Simon, Gauleiter Mosellandu jmenovaný Hitlerem, zareagoval vyhlášením výjimečného stavu, spolu s ním byl zřízen stanný soud a vyneseny rozsudky smrti pro protestující Lucemburčany. 

V této nepokojné atmosféře vzniká i plán na vysídlení „nepohodlných“ občanů, jehož cílem mělo být zklidnění politické atmosféry v zemi. Toto přesídlení mělo proběhnout v rámci německého území. To v praxi znamenalo, že vybraní Lucemburčané byli přesídleni na východ nacistického Německa, do oblasti, která dnes spadá pod Polsko nebo Česko. Jen na rok 1943 bylo naplánováno přesídlení 10 000 rodin. 

Vystěhovaní Lucemburčané na cestě do jednoho z táborů

Kapitola 3: Tábory 121 a 121a

Čísla, pod kterými se ukrývají oba tábory, které se nacházely v Neštěmicích. Tábor 121 se nacházel v prostorách bývalé továrny, tábor 121a pak v budově školy. Konvoj z Lucemburska dorazil v roce březnu 1943 a následující čas prožili přesídlení Lucemburčané v různých táborech v Ústí a okolí.

Albert G.: „Po dlouhých hodinách skončila naše cesta na nádraží v Nesštěmicích. Ve vlaku se mísila únava s nejistotou z toho, co přijde. Na nástupišti již čekala skupina uniformovaných mužů, která nás měla na starosti a měla nás odvést do tábora. Museli jsme se seřadit do trojic, ve kterých jsme pak pochodovali až do tábora.“ Vysídlenci si s sebou mohli brát většinou jen jedno zavazadlo, a protože se s jejich návratem zpět do vlasti moc nepočítalo, po jejich vystěhování jim byl majetek zabaven. Rodiny se tak do tábora dostaly jen s minimem věcí a musely vystačit s tím, co si stihly sbalit a co jim tu bylo poskytnuto. A toho nebylo mnoho, a tak si musely rodiny vystačit opravdu s málem.

Albert (vepředu v levo) a jeho kamarádi z tábora

Kapitola 4: Tábory 121 a 121a

„Tam V Neštěmicích na nás již čekal vedoucí tábora Reismüller. Přivítal nás urputnou řečí, jejímž cílem bylo nás zastrašit. Vzhledem k tomu, co jsme měli právě za sebou, to nebylo příliš těžké. Nikdo si nedokázal představit, jak bude život v táboře vypadat.“ Na budově bývalé školy, ve které byl zřízen tábor 121a, ještě Lucemburčany při příchodu vítala mramorová deska, na které stálo „Alles für das Kind“ (Vše pro dítě). Ta slova se samozřejmě pojila se školou, rozhodně ale nebyla určena nově příchozím.

Historie tábora 121a nebyla příliš dlouhá. Tábor byl brzy v září 1943 rozpuštěn a deportovaní Lucemburčané byli přemístěni do továrny v Neštěmicích nebo na Střekov.

Po přemístění do továrny čekalo na Lucemburčany další překvapení v podobě nepořádku, který v továrně panoval. Budova byla již delší dobu nevyužívaná a nikdo nepovažoval za nutné provést před příjezdem Lucemburčanů jakýkoliv úklid nebo přípravy. I to jen dokresluje nešťastnou realitu jejich situace.

Za různé „prohřešky“ byli internovaní Lucemburčané trestáni. Někteří byli vězněni, jiní byli dokonce posláni do koncentračního tábora.

Za dobu existence tohoto internačního místa bylo evidováno jedno úmrtí. Tábor byl zrušen 6. května 1944.

Goedertovi před neštěmickou školou, v níž se nacházel první z taborů Paul a Albert v tabore

Kapitola 5: Každodenní život v neštěmických táborech

Pobyt v táborech 121 a 121a nebyl pro Lucemburčany žádný med. Kromě nedostatečné hygieny a osobního prostoru byla problémem také nedostatečná lékařská péče a špatná výživa, které se odrážely na zdravotních problémech nejen dětí. V druhém táboře, který se nacházel ve zdech bývalé továrny, pak byly podmínky ještě horší. 

Albert G.: „Všichni jsme spali ve společných místnostech, kde nebylo žádné soukromí. Když si na to vzpomenu, vybaví se mi špatný vzduch a zima. Topení bylo luxus, který jsme zažívali jen zřídka. Stejně tak tomu bylo i s osvětlením.“ V prostorách školy pohromadě spalo i více rodin najednou, někdy i pěti. Na palandách měli všichni lůžka ze slaměných pytlů a mýt se chodili ke žlabům na chodbě, před toaletami se tvořily fronty.

K životu v táboře patřila i práce. Většina z přesídlených Lucemburčanů pracovala v továrnách v okolí Neštěmic, v ústeckém pivovaru Aussiger nebo, kabelárně nebo továrně na výrobu celulózy, případně pracovali jako dýhaři. Co však měli všichni společné bylo, že museli být zaměstnáni v nejnižších profesích a neměli šanci dostat se na lepší pozici. Za svou práci nedostávali žádné peníze.

Ke zlosti velitelů tábora se přesídlencům z Lucemburska podařilo navázat kontakty s francouzskými zajatci, kteří zde byli také drženi, i s místním českým obyvatelstvem.

fotka zachycující každodenní život v neštěmickém táboře Bocni pohled na budovu tabora

Kapitola 6: Neštěmice a co bylo dál?

Pro Alberta a jeho rodinu vše to ale nekončilo pobytem v táborech v Neštěmicích nekončilo. 13. dubna 1944, tedy více než rok před koncem druhé světové války, následoval další přesun, tentokrát do lágru Wartha. Ten se nacházel na hranicích Hessenu-Thüringenu. 

Albert G.: „Vedoucí tábora Groner využil každou příležitost k šikaně. Pamatuji si, že ve sklepě zřídil provizorní bunkr, do kterého nás posílal za trest. Stačilo, aby měl pocit, že neprojevujeme dostatečné nadšení nacistickému vedení.“ Specialitou tábora bylo rozdělení dětí a jejich rodičů. To bylo založené na myšlence, že u dětí je ještě čas vychovat z nich „dobré Němce“. 

Albert G.: „Nemohli jsme navštěvovat žádné školy. Můj bratr Vic byl zodpovědný za část tábora, kde žily děti a mladiství. Jednou, když bratr věděl, že vedoucí tábora je na čas pryč, pustil děti k rodičům. Bohužel pro něj se některé z dětí nevrátily včas. Pro Vica to znamenalo trest v podobě pobytu v bunkru. Bratr byl jedním z příslušníků SS odvlečen do sklepa a při tom spadl ze schodů a způsobil si zranění, které mu působilo problémy po zbytek života.“ Ve Warthě byli přesídlenci neustále hlídáni esesmany a na vycházkách je doprovázel velmi nebezpečný pes. V sobotu večer se tu také lidé museli seřadit ve společenském sále, aby si vyslechli chvalozpěvy vedoucího tábora o vůdci a výhodách nacistického režimu. Řeč vždy končila poznámkou, že žádný Lucemburčan svou vlast už nikdy neuvidí.

Kapitola 7: Návrat domů

21. červenec 1944 znamenal pro Albertovu rodinu významné datum. Po více než roce skončilo jejich živoření v přesídlovacích táborech. V této době se rodina nacházela v Neuwiedu poblíž Koblenzu, kam vedla jejich cesta z tábora Wartha. Němci ke konci války hledali pracovní sílu do zbrojního průmyslu, čehož využili i Lucemburčané a dostali se právě do Neuwiedu. 

Albert G.: „V Neuwiedu jsme konečně zase žili mimo tábor. Bydleli jsme s další lucemburskou rodinou v normálním domě bez dozoru. Museli jsme se sice pravidelně hlásit na policii, ale i tak to byla úleva a naděje, že se věci snad konečně otáčejí k lepšímu.“ Během této doby byl Neuwied cílem mnoha těžkých leteckých útoků. Proto se Albertův otec rozhodl, že celou rodinu dostane pryč. Dlouhá cesta, která vedla nejprve lodí po Rýnu a pak vlakem do Prümu, kde rodina přechodně našla útočiště v domě otcova obchodního partnera pana Kleinena, byla jen předzvěstí toho, co následovalo. 

Albertův otec se vydal na kole sám do Consdorfu, aby zjistil, jaká je situace. Část rodiny, včetně Albertovy matky, však stále byla v Neuwiedu. Dům, v němž pobývali, byl poničen při bombovém útoku, takže matka spolu se sourozenci musela do provizorního tábora pro válečné uprchlíky. 

29. března 1945 byli konečně všichni osvobozeni Američany a nic už nebránilo jejich návratu zpět do Lucemburska. Po příjezdu však našli na místo Consdorfu, který si pamatovali, město zničené válkou, včetně rodinného domu Goedertových. Někdy v polovině dubna se celá rodina konečně mohla vrátit do svého domu a pokusit se opět normálně žít.

Albert a jeho rodina oficialní průkaz z uprchlického tábora

Kapitola 8: Lambert Schaus, před válkou a během války

1. panel: Před válkou a během války Albertova bublina: Lambert Schaus byl významnou osobností naší země, ale i on se během války ocitl v táboře v Neštěmicích. Němci tehdy posílali pryč všechny, kdo se jim nehodili. Hlavně ty, kteří se stavěli proti nim. A k těm Lambert Schaus patřil. Tento syn klenotníka se narodil 18. ledna 1908 v Lucemburku a studoval právo na univerzitách v Paříži a Bonnu, částečně také v Toulouse, Grenoblu a Alžíru. Už jako student předsedal Mezinárodnímu sdružení katolických studentů Pax Romana.

Od roku 1932, kdy už byl doktorem práv, působil u lucemburského odvolacího soudu. V letech 1937–1938 předsedal Conférence du jeune barreau de Luxembourg (sdružení právníků lucemburské advokátní komory) a byl radním svého rodného města, ale válka jeho rozběhlou kariéru zastavila. Dne 10. května 1940 totiž Německo jeho zemi obsadilo. Lambert Schaus pak odmítl vstoupit do Nationalsozialistischer Rechtswahrerbund (Nacionálněsocialistického svazu právníků), což byla k NSDAP přidružená organizace. Tím odmítl i anexi své země Německem, proto ho německá správa zbavila všech funkcí.

Roku 1941 Lamberta Schause zatklo gestapo a deportovalo ho do pracovního tábora Steinigen. Byl nuceně nasazený na stavbu říšské dálnice, později přidělený k okresnímu úřadu v Cochemu.

Do ještě horší situace se dostal v roce 1943, kdy byl deportován daleko od svého domova – do tábora v Neštěmicích. Do konce války prošel po tom neštěmickém ještě tábory: na Střekově, v Horní Chrastavě na Liberecku a v Černém lese.

Kapitola 9: Lambert Schaus, po válce

2. panel: Po válce Albertova bublina: Když se konečně Lambert Schaus vrátil domů, snažil se své zemi pomoct, aby se po dlouhé válce zase dala do pořádku. Nejdůležitější ale byl jeden jeho podpis. Tím se Lucembursko přidalo k evropským zemím, které se snažili zajistit, že už se v Evropě nic takového nestane. (pozn.: Tady mě napadá, že bys Albertovi mohl do ruky dát pero. ☺) Po válce se Lambert Schaus vrátil do vlasti a začal se naplno věnovat politice. Byl jmenován prvním radním v Lucemburku a v roce 1946 ministrem hospodářství a obrany. V letech 1948–1952 byl opět radním v hlavním městě Lucemburského velkovévodství, pak přešel do diplomatických služeb.

Do roku 1955 byl zvláštním vyslancem a poté velvyslancem v Belgii se sídlem v Bruselu. Tady se také zapsal do velkých evropských dějin.

V roce 1957 byl totiž Lambert Schaus pověřen podpisem Římské smlouvy, kterou jako prezident lucemburské delegace pomáhal vyjednávat. Tím se Lucembursko stalo jedním ze šesti zakládajících států Evropského hospodářského společenství (předchůdce Evropské unie) a Euroatomu, jehož úkolem je podpora jaderného výzkumu a bezpečnosti v Evropě.

V červnu 1958 byl Schaus jmenován lucemburským zástupcem v Evropské komisi, kde zodpovídal za dopravu, zemědělství a vnitřní trh. V této roli působil až do roku 1967, kdy se stal stálým zástupcem Lucemburska v Radě NATO.

Mimo politiky se věnoval i literatuře a divadlu. Po válce vydal básnickou sbírku Lidder aus dem Exil (tj. Písně z exilu), v níž také vzpomínal na své přátele z nuceného přesídlení.

Od roku 1973 Lambert Schaus učil jako hostující profesor evropské dopravní právo na univerzitách v Lovani (Belgie) a Terstu (Itálie).

Zemřel 10. srpna 1976 v Lucemburku.

Kapitola 10: Vzpomínky na smutné časy

Albert G.: „Na přesídlení vzpomínám jako na těžkou dobu. Všudypřítomný strach z toho, co s námi bude. Ale také stesk po všem, co jsem měl rád. Po mém domově a kamarádech, po mé škole.“

„Bylo mi devět let a nedokázal jsem pochopit komplexnost celé situace. Nedokázal jsem si představit všechno to násilí a nelidskost, které s sebou válka vždy nese. A jestli mě moje zkušenost poznamenala? Samozřejmě. Po válce, když jsme se vrátili zpět do Lucemburska, jsem se snažil na všechno, co jsem prožil, zapomenout. Dlouhou dobu jsem s nikým o celé věci nemluvil a snažil jsem se žít nový život.“

„Ale když se teď ke svým vzpomínkám vracím, nemůžu zapomenout na všechny, kteří mně a mojí rodině pomohli a zasloužili se o to, že jsme se opět mohli vrátit domů. Musím zde jmenovat především Suzette Schutzovou z města Lucemburk, která mě vždy utěšovala a dodávala mi odvahu.“

„Největší vděk ale cítím ke svým rodičům, kteří i přes to, co museli prožívat, dělali všechno, co mohli, aby nám celou situaci usnadnili a vytvořili nám zázemí a domov. A to je něco, o co nás žádný nacista nemohl připravit.“

Kapitola 11: Albert a my

Místo, kde právě stojíte, není pouze školou, která každý den vítá několik stovek žáků. Příběh malého Alberta a jeho rodiny je součástí prostoru, i když už tady dnes nenajdeme žádné vystěhované Lucemburčany. Jedním z cílů této výstavy je přispět k tomu, aby to tak i nadále bylo. Albertův příběh ukazuje, jak rychle se mohou věci změnit. Stačí k tomu jedno zabouchání na dveře v šest ráno, a o několik hodin později z vašeho dosavadního života nezbývá víc než jeden kufr a vzpomínky. Albert a jeho rodina bohužel nejsou výjimkou. Jejich osud kopíruje osudy statisíců dalších rodin, na něž dopadly hrůzy jedné z válek. A přestože jsme si možná mysleli, že podobné příběhy už budou spíše historií, události posledních měsíců nám opět připomněly, že tomu tak není. O to víc si je potřeba podobné příběhy připomínat.

Článek v německém tisku o lecemburčanech v Neštěmicích

Kapitola 12: Zdroje

FRIEDRICH, Evy. Als Luxemburg entvölfert werden sollte: Geschichte und Geschichten
der Umsiedlung. Luxemburg: Verlag Bourg-Bourger, 1969.

GOEBEL, Max. Erënneronge vun deemools. Luxemburger Wort. 31. August 2012, roč.
64, č. 202, viru 70 Joer (příloha), s. 12–13.

GOEDERT, Albert. Die Umsiedlung: Ruckblick eines Neunjahrigen. In: Erënnerungen
un den 2. Weltkrich zu Konsdref. [Konsdref]: [Gemeng Konsdref], [2015].

KARTEISER, Gilles. Die Umsiedlung Luxemburger Familien 1942–1945. AV
Akademikerverlag, 2013. ISBN 978-3-639-47655-2.

KAYSER, Georges. Souvenirs d’enfance, de guerre et de la déportation de 1930 à
1945. In: Association des Anciens de l'Athénée: Kolléisch's Jongen am Krich,
Luxembourg, Luxembourg, 2011.

PATEL, Kiran Klaus. Sprung ins Ungewisse: Ausgangskonstellationen und Lehren aus
der Geschichte Europäischer Einigung. Einsichten Perspektiven. 2022, s. 4–11.

SCHILTGES, Marie-Madeleine. La Déportation au Luxembourg 1942–1945.
Luxembourg: Impr. Saint-Paul, 1992.

TŘÍSKA, Jan. Zapomenutí Lucemburčané v Neštěmicích. Obvodní zpravodaj:
informační list pro občany Krásného Března, Neštěmic a Mojžíře. Prosinec 2021, č. 2,
s. 2–13.

Lambert Schaus. Online. In: Wikipedia. Dës Säit gouf de(n) 7. Oktober 2023 um 23:32
Auer fir d'lescht geännert. Dostupné z: zde
[cit. 2024-08-05].

Lambert Schaus. Online. In: Wikipedia. Diese Seite wurde zuletzt am 1. August 2024
um 16:06 Uhr bearbeitet. Dostupné z: zde
[cit. 2024-08-05].

CONTER, Claude D. Lambert Schaus. Online. Luxemburger Autorenlexikon. aktualisiert
am 14.05.2021. Dostupné z:
zde [cit. 2024-08-05].


Děkujeme partnerovi projektu Archives nationales de Luxembourg za poskytnutí
několika fotografií (ANLux, sbírka fotografií souvisejících s 2. světovou válkou). Pokud
se k fotografii vztahují autorská práva, kterých si nejsme vědomi, prosíme autora, aby
nás kontaktoval.

×